Ve skutečnosti ten muž řekl „Nechcu tě ztratit“, protože jeho slova padla roztřeseným hlasem na osiřelém parkovišti před jedním hanáckým hypermarketem. Zkrátka nescel ju ztratit. Kdo? Šohaj před třicítkou, štíhlý, a velmi, velmi smutný. Koho? O pár let mladší, štíhlou, sympatickou, avšak také velmi smutnou dcérečku. No, kdo by ju chtěl ztratit. „Ale sténě spolu nebudeme, protože pokud se chováš jak se chováš, tož tak být nemůže“, odpověděla mu, a na nebožáka se zřítil celý svět.
„Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne.
Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem, sliboval, takzvaně bojoval, radikálně se měnil, byl tuze zlý a ošklivý (ano, i takhle si někdy někdo představuje ono nechtít ztratit), byl podlézavý a servilní (ještě větší tragédie), trucoval, mučil svým smutkem sebe, své kamarády, její kamarádky … všechno marné. Co jsem udělal a občas ještě dělám špatně? Už hned to první. Přál jsem si „nechtít“ místo „chtít“. Ono je docela velký rozdíl mezi „nechtít ztratit“ a „chtít získat“. Nechtít ztratit je vlastně jen slovo. Modlitba ať vše zůstane při starém. Chtít získat a udržet, tak to už je čin. Vůle ať se děje něco nového.
Jak se mi za klávesnicí lehce teoretizuje, tak se mi to v praxi docela obtížně žije. Tohle nejsou snadné věci. Ono nikdy nic není zadarmo a vždy je něco za něco. A co je ještě špatně? Snesete ještě jedno moudro? To jste dobří. Protože tohle možná zabolí. Například mne to bolí už teď. Nechtít někoho ztratit také znamená nejprve najít sám sebe. Pokud jeden prohrává v kartách života sám sebe, jak si pak může udržet druhého? Nijak. Najdeš sám sebe, dostaneš vše. Ztratíš sám sebe, vrať vše zpět. S pozdravem tvůj život.
Dnešní opruzi: České dráhy a jejich úporná snaha sestavit jízdní řád výlučně ze zpožděných vlaků.
Dnešní andělé: kolportérka Metra v Myšině, která pokaždé jasným zvučným hlasem popřeje krásný den.
„Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne.
Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem, sliboval, takzvaně bojoval, radikálně se měnil, byl tuze zlý a ošklivý (ano, i takhle si někdy někdo představuje ono nechtít ztratit), byl podlézavý a servilní (ještě větší tragédie), trucoval, mučil svým smutkem sebe, své kamarády, její kamarádky … všechno marné. Co jsem udělal a občas ještě dělám špatně? Už hned to první. Přál jsem si „nechtít“ místo „chtít“. Ono je docela velký rozdíl mezi „nechtít ztratit“ a „chtít získat“. Nechtít ztratit je vlastně jen slovo. Modlitba ať vše zůstane při starém. Chtít získat a udržet, tak to už je čin. Vůle ať se děje něco nového.
Jak se mi za klávesnicí lehce teoretizuje, tak se mi to v praxi docela obtížně žije. Tohle nejsou snadné věci. Ono nikdy nic není zadarmo a vždy je něco za něco. A co je ještě špatně? Snesete ještě jedno moudro? To jste dobří. Protože tohle možná zabolí. Například mne to bolí už teď. Nechtít někoho ztratit také znamená nejprve najít sám sebe. Pokud jeden prohrává v kartách života sám sebe, jak si pak může udržet druhého? Nijak. Najdeš sám sebe, dostaneš vše. Ztratíš sám sebe, vrať vše zpět. S pozdravem tvůj život.
Dnešní opruzi: České dráhy a jejich úporná snaha sestavit jízdní řád výlučně ze zpožděných vlaků.
Dnešní andělé: kolportérka Metra v Myšině, která pokaždé jasným zvučným hlasem popřeje krásný den.