Přeskočit na hlavní obsah

Nechci tě ztratit, štkal a štkal

Ve skutečnosti ten muž řekl „Nechcu tě ztratit“, protože jeho slova padla roztřeseným hlasem na osiřelém parkovišti před jedním hanáckým hypermarketem. Zkrátka nescel ju ztratit. Kdo? Šohaj před třicítkou, štíhlý, a velmi, velmi smutný. Koho? O pár let mladší, štíhlou, sympatickou, avšak také velmi smutnou dcérečku. No, kdo by ju chtěl ztratit. „Ale sténě spolu nebudeme, protože pokud se chováš jak se chováš, tož tak být nemůže“, odpověděla mu, a na nebožáka se zřítil celý svět.


„Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne.

Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem, sliboval, takzvaně bojoval, radikálně se měnil, byl tuze zlý a ošklivý (ano, i takhle si někdy někdo představuje ono nechtít ztratit), byl podlézavý a servilní (ještě větší tragédie), trucoval, mučil svým smutkem sebe, své kamarády, její kamarádky … všechno marné.  Co jsem udělal a občas ještě dělám špatně? Už hned to první. Přál jsem si „nechtít“ místo „chtít“. Ono je docela velký rozdíl mezi „nechtít ztratit“ a „chtít získat“. Nechtít ztratit je vlastně jen slovo. Modlitba ať vše zůstane při starém. Chtít získat a udržet, tak to už je čin. Vůle ať se děje něco nového.

Jak se mi za klávesnicí lehce teoretizuje, tak se mi to v praxi docela obtížně žije. Tohle nejsou snadné věci. Ono nikdy nic není zadarmo a vždy je něco za něco. A co je ještě špatně? Snesete ještě jedno moudro? To jste dobří. Protože tohle možná zabolí. Například mne to bolí už teď. Nechtít někoho ztratit také znamená nejprve najít sám sebe. Pokud jeden prohrává v kartách života sám sebe, jak si pak může udržet druhého? Nijak. Najdeš sám sebe, dostaneš vše. Ztratíš sám sebe, vrať vše zpět. S pozdravem tvůj život.


Dnešní opruzi: České dráhy a jejich úporná snaha sestavit jízdní řád výlučně ze zpožděných vlaků.

Dnešní andělé: kolportérka Metra v Myšině, která pokaždé jasným zvučným hlasem popřeje krásný den.

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Funkční recept pro chvíle, kdy mám plné kalhoty

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano. V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno. První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlou...