Přeskočit na hlavní obsah

Nechci tě ztratit, štkal a štkal

Ve skutečnosti ten muž řekl „Nechcu tě ztratit“, protože jeho slova padla roztřeseným hlasem na osiřelém parkovišti před jedním hanáckým hypermarketem. Zkrátka nescel ju ztratit. Kdo? Šohaj před třicítkou, štíhlý, a velmi, velmi smutný. Koho? O pár let mladší, štíhlou, sympatickou, avšak také velmi smutnou dcérečku. No, kdo by ju chtěl ztratit. „Ale sténě spolu nebudeme, protože pokud se chováš jak se chováš, tož tak být nemůže“, odpověděla mu, a na nebožáka se zřítil celý svět.


„Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne.

Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem, sliboval, takzvaně bojoval, radikálně se měnil, byl tuze zlý a ošklivý (ano, i takhle si někdy někdo představuje ono nechtít ztratit), byl podlézavý a servilní (ještě větší tragédie), trucoval, mučil svým smutkem sebe, své kamarády, její kamarádky … všechno marné.  Co jsem udělal a občas ještě dělám špatně? Už hned to první. Přál jsem si „nechtít“ místo „chtít“. Ono je docela velký rozdíl mezi „nechtít ztratit“ a „chtít získat“. Nechtít ztratit je vlastně jen slovo. Modlitba ať vše zůstane při starém. Chtít získat a udržet, tak to už je čin. Vůle ať se děje něco nového.

Jak se mi za klávesnicí lehce teoretizuje, tak se mi to v praxi docela obtížně žije. Tohle nejsou snadné věci. Ono nikdy nic není zadarmo a vždy je něco za něco. A co je ještě špatně? Snesete ještě jedno moudro? To jste dobří. Protože tohle možná zabolí. Například mne to bolí už teď. Nechtít někoho ztratit také znamená nejprve najít sám sebe. Pokud jeden prohrává v kartách života sám sebe, jak si pak může udržet druhého? Nijak. Najdeš sám sebe, dostaneš vše. Ztratíš sám sebe, vrať vše zpět. S pozdravem tvůj život.


Dnešní opruzi: České dráhy a jejich úporná snaha sestavit jízdní řád výlučně ze zpožděných vlaků.

Dnešní andělé: kolportérka Metra v Myšině, která pokaždé jasným zvučným hlasem popřeje krásný den.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.