Přeskočit na hlavní obsah

Nechci tě ztratit, štkal a štkal

Ve skutečnosti ten muž řekl „Nechcu tě ztratit“, protože jeho slova padla roztřeseným hlasem na osiřelém parkovišti před jedním hanáckým hypermarketem. Zkrátka nescel ju ztratit. Kdo? Šohaj před třicítkou, štíhlý, a velmi, velmi smutný. Koho? O pár let mladší, štíhlou, sympatickou, avšak také velmi smutnou dcérečku. No, kdo by ju chtěl ztratit. „Ale sténě spolu nebudeme, protože pokud se chováš jak se chováš, tož tak být nemůže“, odpověděla mu, a na nebožáka se zřítil celý svět.


„Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne.

Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem, sliboval, takzvaně bojoval, radikálně se měnil, byl tuze zlý a ošklivý (ano, i takhle si někdy někdo představuje ono nechtít ztratit), byl podlézavý a servilní (ještě větší tragédie), trucoval, mučil svým smutkem sebe, své kamarády, její kamarádky … všechno marné.  Co jsem udělal a občas ještě dělám špatně? Už hned to první. Přál jsem si „nechtít“ místo „chtít“. Ono je docela velký rozdíl mezi „nechtít ztratit“ a „chtít získat“. Nechtít ztratit je vlastně jen slovo. Modlitba ať vše zůstane při starém. Chtít získat a udržet, tak to už je čin. Vůle ať se děje něco nového.

Jak se mi za klávesnicí lehce teoretizuje, tak se mi to v praxi docela obtížně žije. Tohle nejsou snadné věci. Ono nikdy nic není zadarmo a vždy je něco za něco. A co je ještě špatně? Snesete ještě jedno moudro? To jste dobří. Protože tohle možná zabolí. Například mne to bolí už teď. Nechtít někoho ztratit také znamená nejprve najít sám sebe. Pokud jeden prohrává v kartách života sám sebe, jak si pak může udržet druhého? Nijak. Najdeš sám sebe, dostaneš vše. Ztratíš sám sebe, vrať vše zpět. S pozdravem tvůj život.


Dnešní opruzi: České dráhy a jejich úporná snaha sestavit jízdní řád výlučně ze zpožděných vlaků.

Dnešní andělé: kolportérka Metra v Myšině, která pokaždé jasným zvučným hlasem popřeje krásný den.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...