Přeskočit na hlavní obsah

Dům o tisíci pokojích

Čas od času se mi o něm zdá a je to jediný sen, který se mi už léta vrací. Procházím se širokými koridory i úzkými chodbičkami, jezdím prosklenými výtahy nebo šlapu po strmých schodištích a někdy se v něm prostě jen vznáším. Malounko, jen těsně nad podlahami.



Někdy před něčím utíkám a schovávám se v oprýskaných sprchách, které tvoří spletité labyrinty. Zatím mě nic nechytilo. Stále však v tom domě něco hledám a někdy i nalézám. Osamocené děti, přízraky, slavné osobnosti, naprosto cizí lidi i blízké, co mě už opustili.

Bizarní obrazy střídají poklidné scény a občas mi v tom snu proběhne myslí něco zajímavého jen proto, abych o to vzápětí přišel. Myslím, že ten dům je můj život a mým cílem je najít v jednom z pokojů jeho tajemství. Pracné? Marné? Je to o moc lepší, než kdybych v něm měl umýt všechna okna.


Dnešní opruzi: tři tchoříci, kteří se mnou sdíleli vlakové kupé.

Dnešní andělé: přítel S., protože mne přesvědčil, že více je někdy více.

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Smradobomby v rychlíkovém kupé

Z palubního rozhlasu na spoji nejmenovaného železničního dopravce se ozvalo nejprve zakašlání a pak rozhodné ujištění, že cestující si stále ještě nemohou sundat respirátory a kdo tak učiní, bude vyloučen z přepravy a to třeba i s pomocí policie. Představoval jsem si, jak po zuby ozbrojení pochopové odvádí nebezpečného provinilce za lokomotivu a pak následuje tlumený výstřel a tupé žuchnutí těla do příkopu. Abychom si rozuměli: jsem spíše pro ochranu než volnost, ať už s tím souhlasíte nebo ne, a nošení respirátorů a roušek mi proto spíše nevadí. Vadí mi bezohlednost, hloupost a sobeckost. Seděli jsme v tom kupé tři. Já, jedna sympatická dáma naproti a u okna mladá slečna, taková ta malá šedivá myška, co si jí sotva všimnete. Všichni jsme byli patřičně orespirátorováni, jak jinak. Reproduktor dochrchlal své temné hrozby a my pokývali hlavou, jako že je to sice malinko přehnané, ale nakonec to chápeme, respektujeme a vlastně dobře tak. Alespoň jsem tak usuzoval z absence vypoulených očí...