Přeskočit na hlavní obsah

Dům o tisíci pokojích

Čas od času se mi o něm zdá a je to jediný sen, který se mi už léta vrací. Procházím se širokými koridory i úzkými chodbičkami, jezdím prosklenými výtahy nebo šlapu po strmých schodištích a někdy se v něm prostě jen vznáším. Malounko, jen těsně nad podlahami.



Někdy před něčím utíkám a schovávám se v oprýskaných sprchách, které tvoří spletité labyrinty. Zatím mě nic nechytilo. Stále však v tom domě něco hledám a někdy i nalézám. Osamocené děti, přízraky, slavné osobnosti, naprosto cizí lidi i blízké, co mě už opustili.

Bizarní obrazy střídají poklidné scény a občas mi v tom snu proběhne myslí něco zajímavého jen proto, abych o to vzápětí přišel. Myslím, že ten dům je můj život a mým cílem je najít v jednom z pokojů jeho tajemství. Pracné? Marné? Je to o moc lepší, než kdybych v něm měl umýt všechna okna.


Dnešní opruzi: tři tchoříci, kteří se mnou sdíleli vlakové kupé.

Dnešní andělé: přítel S., protože mne přesvědčil, že více je někdy více.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...