Přeskočit na hlavní obsah

Dům o tisíci pokojích

Čas od času se mi o něm zdá a je to jediný sen, který se mi už léta vrací. Procházím se širokými koridory i úzkými chodbičkami, jezdím prosklenými výtahy nebo šlapu po strmých schodištích a někdy se v něm prostě jen vznáším. Malounko, jen těsně nad podlahami.



Někdy před něčím utíkám a schovávám se v oprýskaných sprchách, které tvoří spletité labyrinty. Zatím mě nic nechytilo. Stále však v tom domě něco hledám a někdy i nalézám. Osamocené děti, přízraky, slavné osobnosti, naprosto cizí lidi i blízké, co mě už opustili.

Bizarní obrazy střídají poklidné scény a občas mi v tom snu proběhne myslí něco zajímavého jen proto, abych o to vzápětí přišel. Myslím, že ten dům je můj život a mým cílem je najít v jednom z pokojů jeho tajemství. Pracné? Marné? Je to o moc lepší, než kdybych v něm měl umýt všechna okna.


Dnešní opruzi: tři tchoříci, kteří se mnou sdíleli vlakové kupé.

Dnešní andělé: přítel S., protože mne přesvědčil, že více je někdy více.

Přečtěte si další zápisky

Chodník se v zimě nemyje, nečeše, ani se neholí

S blížící se zimou, náledím a sněhem přibývá kvalifikačních kol na olympijskou disciplínu „skluz na zadek s dvojitým Salchowem“. To si pak ve zlomku sekundy připomínáte lokaci kostrče a skrz rotující hvězdičky mžouráte na ceduli s výmluvou typu „Chodník se v zimě neudržuje“. Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...