Přeskočit na hlavní obsah

Dům o tisíci pokojích

Čas od času se mi o něm zdá a je to jediný sen, který se mi už léta vrací. Procházím se širokými koridory i úzkými chodbičkami, jezdím prosklenými výtahy nebo šlapu po strmých schodištích a někdy se v něm prostě jen vznáším. Malounko, jen těsně nad podlahami.



Někdy před něčím utíkám a schovávám se v oprýskaných sprchách, které tvoří spletité labyrinty. Zatím mě nic nechytilo. Stále však v tom domě něco hledám a někdy i nalézám. Osamocené děti, přízraky, slavné osobnosti, naprosto cizí lidi i blízké, co mě už opustili.

Bizarní obrazy střídají poklidné scény a občas mi v tom snu proběhne myslí něco zajímavého jen proto, abych o to vzápětí přišel. Myslím, že ten dům je můj život a mým cílem je najít v jednom z pokojů jeho tajemství. Pracné? Marné? Je to o moc lepší, než kdybych v něm měl umýt všechna okna.


Dnešní opruzi: tři tchoříci, kteří se mnou sdíleli vlakové kupé.

Dnešní andělé: přítel S., protože mne přesvědčil, že více je někdy více.

Přečtěte si další zápisky

O zdravotních sestrách, obložených chlebíčcích a vůbec

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Virální pamflet, nabádající k tomu, abychom zdravotníky během pandemie příliš nelitovali a nepřikrmovali. Přece si tu práci dobrovolně vybrali, jsou za ni královsky placeni na přesčasech a navíc, navíc mají jídlo za pakatel! Ježkovy ledvinky, tak to jídlo za pakatel mě málem rozplakalo závistí. Podle autora je pak vedle zdravotníků například takový řidič kamionu vlastně ještě větší chudák, protože dělá až patnáct hodin denně, šest dní v týdnu, a stravuje se, cituji, „na prochcaných parkovištích“. Asi moc nepřekvapí, že autor příspěvku, který se dočkal nečekaně velkého sdílení na Facebooku, je kamioňák. Pravda, každý jsme si kdysi dobrovolně vybrali, co budeme chtít dělat. Teď nás to s jistou dávkou štěstí slušně živí a možná i baví. Ti šťastnější z nás pak mají i pocit, že jejich práce dává smysl. Horší varianta je, že jiné zase práce nebaví, živí všelijak, smysl v ní nevidí žádný a ten plný nočník frustrací pak nepravidelně vylévají na svůj Facebook. T...

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...