Tuto větu, skvostnou ve své jednoduchosti a upřímnosti, vycedila onoho pozdního zářijového večera skrze chybějící řadu horních zubů ošumělá bláznivá bezdomovkyně, dřepící uprostřed tramvaje. Patrně náhlá vzpomínka choré mysli si prodrala cestu až ke hlasivkám a rozsypala se všude kolem nás, těch spořádaných, zdravých, zaměstnaných a nesmrdících spoluobčanů s platnou adresou trvalého bydliště, tak jako perličky z přetrženého náhrdelníku, který nemá ani konec ani začátek.
Zvedám hlavu od čtení a zvědavě si prohlížím recitátorku. Něco mezi čtyřicítkou a smrtí, při tomhle životním osudu si netroufnu hádat přesněji, snad jen že se dobrovolně připravila o deset a možná i více let možná nejkrásnějšího období svého života. Červená bunda, rezavé vlasy s náznakem zanedbaného mikáda, roztěkaný pohled páru nepřítomných očí, víc přes hlavy ostatních cestujících nevidím. Zkrátka chuděra ze dna společnosti, pro kterou je hlt krabicového vína a možnost složit hlavu někam do sucha maximem, čeho si může dopřát. Navíc docela cáklá.
Něco mi však na ní nesedí. Něco ji odlišuje od všech těch ostatních lidiček bez domova, pro které je velké město něco jako obří magnet, jako falešná máma nabízející své splasklé prsy zoufalcům, doufajícím v neutuchající proud mateřského mléka a teplou náruč, a místo toho najdou jen hořkou žluč. Bezďačka je bláznivá, ale ne agresivní. Mluví nahlas, ale nekřičí. Zřetelně artikuluje, nicméně jsou to jen fragmenty vytržené z kontextu. Usmívá se, ale přitom pláče, i když je to s podivem, protože na oboje nemá zjevně chuť. Jen na nejbližší další nádech a výdech a pár úderů srdce.
Vím co to je. Je to její pohled. V očích má mikroskopickou stopu něčeho cizího, něčeho co do světa špíny, bídy a žalujících holých dásní nepatří a nikdy patřit nebude. Něčeho co se tvrdošíjně odmítalo podřídit a marně křičí za mřížemi očních sítnic své svědectví o zmařené šanci, kariéře nebo lásce. Je to její osud. Musela jít dolů hodně rychle, tak rychle, že to ještě nestihlo úplně zhasnout. Kdo ví, kdy a proč jí někdo řekl o kráse a duši a řekl to tak, že jí to utkvělo hluboko v paměti.
Jsi ošklivá, ale máš hezkou duši. Tak. Rodíme se jako andělé. Naše matky ví, že jsme nejkrásnější na celém světě a naši otcové mohou přísahat, že máme duše čisté jako padlý sníh. Vážně, jsou to moc hezké duše. A pak se vydáme na tu dlouhou cestu. Stáváme se pomalu ale jistě méně a méně krásnějšími. A naše duše? Co se s nimi mezitím děje? Vím to já, víte to vy, každý to ví. Jen na to občas tak trochu kašleme. Místo toho raději pokrýváme ty naše schránky na duše dalšími a dalšími vrstvami látek, barev, vůní a necháváme si do nich vsazovat umělé perly perfektního chrupu. Zkrátka, jsme hezčí než ta žvanící troska. Ano?
Dnešní opruzi: ten chlápek na Facebooku, který všem tvrdil, že za komoušů bylo vše levnější a chutnější a bez front a přitom byl tak mladý, že to vůbec nezažil.
Dnešní andělé: Apple TV+ a jejich fantastický seriál "For All Mankind".
Zvedám hlavu od čtení a zvědavě si prohlížím recitátorku. Něco mezi čtyřicítkou a smrtí, při tomhle životním osudu si netroufnu hádat přesněji, snad jen že se dobrovolně připravila o deset a možná i více let možná nejkrásnějšího období svého života. Červená bunda, rezavé vlasy s náznakem zanedbaného mikáda, roztěkaný pohled páru nepřítomných očí, víc přes hlavy ostatních cestujících nevidím. Zkrátka chuděra ze dna společnosti, pro kterou je hlt krabicového vína a možnost složit hlavu někam do sucha maximem, čeho si může dopřát. Navíc docela cáklá.
Něco mi však na ní nesedí. Něco ji odlišuje od všech těch ostatních lidiček bez domova, pro které je velké město něco jako obří magnet, jako falešná máma nabízející své splasklé prsy zoufalcům, doufajícím v neutuchající proud mateřského mléka a teplou náruč, a místo toho najdou jen hořkou žluč. Bezďačka je bláznivá, ale ne agresivní. Mluví nahlas, ale nekřičí. Zřetelně artikuluje, nicméně jsou to jen fragmenty vytržené z kontextu. Usmívá se, ale přitom pláče, i když je to s podivem, protože na oboje nemá zjevně chuť. Jen na nejbližší další nádech a výdech a pár úderů srdce.
Vím co to je. Je to její pohled. V očích má mikroskopickou stopu něčeho cizího, něčeho co do světa špíny, bídy a žalujících holých dásní nepatří a nikdy patřit nebude. Něčeho co se tvrdošíjně odmítalo podřídit a marně křičí za mřížemi očních sítnic své svědectví o zmařené šanci, kariéře nebo lásce. Je to její osud. Musela jít dolů hodně rychle, tak rychle, že to ještě nestihlo úplně zhasnout. Kdo ví, kdy a proč jí někdo řekl o kráse a duši a řekl to tak, že jí to utkvělo hluboko v paměti.
Jsi ošklivá, ale máš hezkou duši. Tak. Rodíme se jako andělé. Naše matky ví, že jsme nejkrásnější na celém světě a naši otcové mohou přísahat, že máme duše čisté jako padlý sníh. Vážně, jsou to moc hezké duše. A pak se vydáme na tu dlouhou cestu. Stáváme se pomalu ale jistě méně a méně krásnějšími. A naše duše? Co se s nimi mezitím děje? Vím to já, víte to vy, každý to ví. Jen na to občas tak trochu kašleme. Místo toho raději pokrýváme ty naše schránky na duše dalšími a dalšími vrstvami látek, barev, vůní a necháváme si do nich vsazovat umělé perly perfektního chrupu. Zkrátka, jsme hezčí než ta žvanící troska. Ano?
Dnešní opruzi: ten chlápek na Facebooku, který všem tvrdil, že za komoušů bylo vše levnější a chutnější a bez front a přitom byl tak mladý, že to vůbec nezažil.
Dnešní andělé: Apple TV+ a jejich fantastický seriál "For All Mankind".