Téměř na chlup třicet let po revoluci a jen pár týdnů před tím, než se několik set tisíc lidí opět dostavilo na Letnou ve věci kazisvětů v parlamentu i na Hradě, potkal jsem v jedné diskusi podivného křížence. Podle profilu vypadal jako polistopadový ročník, avšak podle projevu byl normalizační nátury typu „chceme pořádek a klid na práci“.
O co tehdy šlo? Přeci o ten spolek renegátů, co si říká Milion chvilek pro demokracii. No ty protirežimní živly, co je Soroš sváží za pětistovku do Prahy, aby mu pomohly svrhnout našeho demokratickou většinou zvoleného premiéra, milej pane. „Respektujte výsledek demokratických voleb“, zvolal směrem k Letné ten podivný svazák s kapitalistickou vázankou, a zatvářil se jako největší demokrat, který právě umravnil několik set tisíc nepřizpůsobivých živlů za jejich nedemokratická alotria.
Zeptal jsem se ho co to je ten respekt k výsledkům voleb. Zeptal jsem se poprvé, a když jsem nedostal srozumitelnou odpověď, zeptal jsem se podruhé. A pak po třetí. A po čtvrté. Nedozvěděl jsem se dočista nic, kromě nevyžádaného rozboru mé osobnosti, zálib a náboženských preferencí. Chyběly snad už jen ty sexuální. Jen jednou mne dokázal překvapit. Prý nevolil ani Zemana ani Ano (ne že bych se ho na to snad ptal), ale i tak „respektuje, že vyhráli, a že holt teď bude muset čekat do dalších voleb“. Protože je řádný občan nebo tak něco. On snad byl na tu svou koňskou dávku konformismu hrdý.
Fascinovalo mne to. Ten muž se vhozením volebního lístku do urny automaticky vzdal jakýchkoli dalších práv a svobod. Svoboda projevu, svoboda shromažďování, nic. Ani náznak snahy využít všeho, co jsme si na Letné před třiceti lety vyzvonili. Nic. Žádná možnost se angažovat a hlasitě říci, že v civilizované zemi (kteréžto mety se kdysi velmi letmo dotklo i Česko s odstupujícím Baby Grossem) se premiéři odporoučejí ze svých postů při mnohem menších skandálech, než je trestní stíhání komunistického estébáka za mnohamilionovou rozkrádačku a několikamiliardovou malou domů, následkem čehož pak dotyčný systematicky demoluje celý systém nezávislého soudnictví a pár ministerstev k tomu.
Třicet let. Získali jsme svobodu a pak se jí vzdali, protože to přece nebyla ta „pravá“ svoboda. Tu falešnou, jakousi podivnou Havlovu, jsme ochotně vyměnili. Za první bazén s vířivkou. Za druhé auto do garáže. Za třetí televizi do baráku. Za desáté šnorchlování v Egyptě a za sto druhů jogurtů v regálech hypermarketů. A za ty hypermarkety.
„Tady to máte, tu svobodu, a už nezlobte“, říkají nám. „Držte pěkně huby a krok, jednou za čtyři roky nám to tam hoďte a ano, bude líp.“ A my ochotně poslechli. Vždyť přece bude líp. Respektujeme výsledky voleb, jak řádní občané. Třicet let. Vedou si nás coby poslušné stádo oslíků. Jediný rozdíl je v té mrkvi, za kterou se ženeme. Zatímco nyní je větší a sladší, tak před tím bývala zčernalá nebo také vůbec. Ovšem to není tak velký pokrok, což?
Dnešní opruzi: půlnoční diskžokej v našem baráku.
Dnešní andělé: ten dobrý holub z Belgie, co se mi začal pravidelně vracet na ještě mokrý a nezveřejněný blog. Pepo?
O co tehdy šlo? Přeci o ten spolek renegátů, co si říká Milion chvilek pro demokracii. No ty protirežimní živly, co je Soroš sváží za pětistovku do Prahy, aby mu pomohly svrhnout našeho demokratickou většinou zvoleného premiéra, milej pane. „Respektujte výsledek demokratických voleb“, zvolal směrem k Letné ten podivný svazák s kapitalistickou vázankou, a zatvářil se jako největší demokrat, který právě umravnil několik set tisíc nepřizpůsobivých živlů za jejich nedemokratická alotria.
Zeptal jsem se ho co to je ten respekt k výsledkům voleb. Zeptal jsem se poprvé, a když jsem nedostal srozumitelnou odpověď, zeptal jsem se podruhé. A pak po třetí. A po čtvrté. Nedozvěděl jsem se dočista nic, kromě nevyžádaného rozboru mé osobnosti, zálib a náboženských preferencí. Chyběly snad už jen ty sexuální. Jen jednou mne dokázal překvapit. Prý nevolil ani Zemana ani Ano (ne že bych se ho na to snad ptal), ale i tak „respektuje, že vyhráli, a že holt teď bude muset čekat do dalších voleb“. Protože je řádný občan nebo tak něco. On snad byl na tu svou koňskou dávku konformismu hrdý.
Fascinovalo mne to. Ten muž se vhozením volebního lístku do urny automaticky vzdal jakýchkoli dalších práv a svobod. Svoboda projevu, svoboda shromažďování, nic. Ani náznak snahy využít všeho, co jsme si na Letné před třiceti lety vyzvonili. Nic. Žádná možnost se angažovat a hlasitě říci, že v civilizované zemi (kteréžto mety se kdysi velmi letmo dotklo i Česko s odstupujícím Baby Grossem) se premiéři odporoučejí ze svých postů při mnohem menších skandálech, než je trestní stíhání komunistického estébáka za mnohamilionovou rozkrádačku a několikamiliardovou malou domů, následkem čehož pak dotyčný systematicky demoluje celý systém nezávislého soudnictví a pár ministerstev k tomu.
Třicet let. Získali jsme svobodu a pak se jí vzdali, protože to přece nebyla ta „pravá“ svoboda. Tu falešnou, jakousi podivnou Havlovu, jsme ochotně vyměnili. Za první bazén s vířivkou. Za druhé auto do garáže. Za třetí televizi do baráku. Za desáté šnorchlování v Egyptě a za sto druhů jogurtů v regálech hypermarketů. A za ty hypermarkety.
„Tady to máte, tu svobodu, a už nezlobte“, říkají nám. „Držte pěkně huby a krok, jednou za čtyři roky nám to tam hoďte a ano, bude líp.“ A my ochotně poslechli. Vždyť přece bude líp. Respektujeme výsledky voleb, jak řádní občané. Třicet let. Vedou si nás coby poslušné stádo oslíků. Jediný rozdíl je v té mrkvi, za kterou se ženeme. Zatímco nyní je větší a sladší, tak před tím bývala zčernalá nebo také vůbec. Ovšem to není tak velký pokrok, což?
Dnešní opruzi: půlnoční diskžokej v našem baráku.
Dnešní andělé: ten dobrý holub z Belgie, co se mi začal pravidelně vracet na ještě mokrý a nezveřejněný blog. Pepo?