Přeskočit na hlavní obsah

Respektuji výsledky voleb, pravil řádný občan

Téměř na chlup třicet let po revoluci a jen pár týdnů před tím, než se několik set tisíc lidí opět dostavilo na Letnou ve věci kazisvětů v parlamentu i na Hradě, potkal jsem v jedné diskusi podivného křížence. Podle profilu vypadal jako polistopadový ročník, avšak podle projevu byl normalizační nátury typu „chceme pořádek a klid na práci“.


O co tehdy šlo? Přeci o ten spolek renegátů, co si říká Milion chvilek pro demokracii. No ty protirežimní živly, co je Soroš sváží za pětistovku do Prahy, aby mu pomohly svrhnout našeho demokratickou většinou zvoleného premiéra, milej pane. „Respektujte výsledek demokratických voleb“, zvolal směrem k Letné ten podivný svazák s kapitalistickou vázankou, a zatvářil se jako největší demokrat, který právě umravnil několik set tisíc nepřizpůsobivých živlů za jejich nedemokratická alotria.

Zeptal jsem se ho co to je ten respekt k výsledkům voleb. Zeptal jsem se poprvé, a když jsem nedostal srozumitelnou odpověď, zeptal jsem se podruhé. A pak po třetí. A po čtvrté. Nedozvěděl jsem se dočista nic, kromě nevyžádaného rozboru mé osobnosti, zálib a náboženských preferencí. Chyběly snad už jen ty sexuální. Jen jednou mne dokázal překvapit. Prý nevolil ani Zemana ani Ano (ne že bych se ho na to snad ptal), ale i tak „respektuje, že vyhráli, a že holt teď bude muset čekat do dalších voleb“. Protože je řádný občan nebo tak něco. On snad byl na tu svou koňskou dávku konformismu hrdý.

Fascinovalo mne to. Ten muž se vhozením volebního lístku do urny automaticky vzdal jakýchkoli dalších práv a svobod. Svoboda projevu, svoboda shromažďování, nic. Ani náznak snahy využít všeho, co jsme si na Letné před třiceti lety vyzvonili. Nic. Žádná možnost se angažovat a hlasitě říci, že v civilizované zemi (kteréžto mety se kdysi velmi letmo dotklo i Česko s odstupujícím Baby Grossem) se premiéři odporoučejí ze svých postů při mnohem menších skandálech, než je trestní stíhání komunistického estébáka za mnohamilionovou rozkrádačku a několikamiliardovou malou domů, následkem čehož pak dotyčný systematicky demoluje celý systém nezávislého soudnictví a pár ministerstev k tomu.

Třicet let. Získali jsme svobodu a pak se jí vzdali, protože to přece nebyla ta „pravá“ svoboda. Tu falešnou, jakousi podivnou Havlovu, jsme ochotně vyměnili. Za první bazén s vířivkou. Za druhé auto do garáže. Za třetí televizi do baráku. Za desáté šnorchlování v Egyptě a za sto druhů jogurtů v regálech hypermarketů. A za ty hypermarkety.

„Tady to máte, tu svobodu, a už nezlobte“, říkají nám. „Držte pěkně huby a krok, jednou za čtyři roky nám to tam hoďte a ano, bude líp.“ A my ochotně poslechli. Vždyť přece bude líp. Respektujeme výsledky voleb, jak řádní občané. Třicet let. Vedou si nás coby poslušné stádo oslíků. Jediný rozdíl je v té mrkvi, za kterou se ženeme. Zatímco nyní je větší a sladší, tak před tím bývala zčernalá nebo také vůbec. Ovšem to není tak velký pokrok, což?


Dnešní opruzi: půlnoční diskžokej v našem baráku.

Dnešní andělé: ten dobrý holub z Belgie, co se mi začal pravidelně vracet na ještě mokrý a nezveřejněný blog. Pepo?

Přečtěte si další zápisky

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...

Funkční recept pro chvíle, kdy mám plné kalhoty

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano. V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno. První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlou...